ROMAN HOLÝ

Českému showbyznysu navzdory

Vyprodané koncerty, skvělé desky, posbírané hudební ceny, objevené nové talenty. Nad výčtem úspěchů, kterých Roman Holý se svými kapelami dosáhl, se může zdát, že proniknout kvalitou je v českém showbyznysu vlastně snadné. No tak to vůbec!

Klany, mafie, tomu odpovídající podivné vztahy, konexe, vydírání, udávání, podvody, soudní žaloby a výhrůžky – na všechny tyhle jevy, typické spíše pro nějakou ostrou kriminálku, můžeme narazit, podíváme-li se na naši pop-music posledních třiceti let. Možná překvapivé, vlastně ale logické. V populární hudbě se jak tehdy, tak dnes točí docela velké peníze, vidina relativně bezpracného výdělku, popularity, to vše je ideálním podhoubím pro vznik toho, co je dnes označováno jako klientelismus. Jak se říká, brácha na bráchu, a také, co jsme si, to jsme si. Anebo také: vrána k vráně sedá.
Možná si to ještě pamatujete – v rozhlasovém i televizním vysílání se opakovaly ty samé hlasy a tváře, které také vycházely v obřích nákladech na deskách. Populární hudbu mělo tehdy pod palcem pár bossů, kteří mezi sebe nikoho nepustili – podobně jako ve filmech o kmotrech. Jména jako František Janeček, Ladislav Štaidl, Karel Vágner, Petr Hannig bývala obávaná, zároveň slibovala snadný život a příjmy, o nichž si ostatní obyvatelé socialistického Československa mohli nechat jen zdát.
Myslet si, že s koncem politického dohledu nad populární hudbou a protekce po roce 1989 se něco změnilo, by bylo naivní – proměnily se pouze mechanismy, celý systém ale běží v podstatě dál. Stále je naprostá většina toho, co se hraje, a to jak v televizi, tak v rádiích, i toho, co se vydává, v rukou lidí, kterým jde především o vlastní zisky, lacinou popularitu a slávu. A někdy jsou to i ti samí. Hudba se jako Popelka krčí až někde vzadu. Naštěstí to neplatí absolutně.

  převzato z portálu Instinkt pokračování zde

  Text : Josef Rauvolf
  Foto : Roman Černý